8.6 C
Slovakia
štvrtok, 26 novembra, 2020
Festivaly JAZZFESTBRNO 2015 David Helbock trio + Ben Williams

JAZZFESTBRNO 2015 David Helbock trio + Ben Williams

xxx_jazz_fest_brnoNikdy bych neřekl, že Rakousko je místem tak originální a inovativní hudby. V rámci letošního Jazzfestu již druhý host z této krajiny a opět něco nevídaného co lze řadit na světovou úroveň.

David Helbock se svým triem předvedli muziku, která bohatě čerpala z kořenů rakouské hudebnosti za přítomnosti notné dávky své vlastní virtuozity a hudební geniality. Od svých vlastních kompozic putovali přes Schoenberga až ke skladbám inspirované rakouským folklórem. Kdybych měl naordinovat jazz někomu, kdo s ním nikdy nepřišel do styku, zvolil bych právě tohle trio.

Skladby plné jasných melodií, šlapavé rytmiky a precizního technického provedení. Široké rozpětí nálad od hlubokých temných zákoutí až po přehupování se do melodicky hravých pozitivně laděných pasáží. Trio se dokázalo obejít bez dlouhých křivolakých improvizací a raději chytře dávalo prostor vyznění celku. To byl důvod, proč je včerejší publikum tak vřele přijalo. Velkou atrakcí bylo basové ukulele, které svým zvukovým zabarvením plnohodnotně nahradilo kontrabas či baskytaru a do hudby přinášelo svěží vítr. Vřele doporučuji vaší pozornosti!!
A potom už Amerika jak se patří. Dvouhodinový koncert s neutichajícím hudebním zápalem. Vystoupení s tradičnějším jazzovým pojetím, kterému vévodily instrumentální improvizace obrovských rozsáhlých rozměrů. Každému z hudebníků se dostalo takového prostoru, jakého byl schopen svým hudebním talentem naplnit. To vše si tedy žádalo důkladný poslech se soustředěností vytočenou na maximum. Pokud jste takto neučinili, mohli jste po chvíli odkráčet domů, protože jste naprosto ztratili pointu a pojítka skladeb a vše mohlo vyznívat jen jako přehlídka virtuozity bez myšlenkového obsahu. To se bohužel v druhé půli vystoupení stalo mnohým v publiku, a tak včas vzali nohy na ramena.

Až na výjimky kapela nikde nespěchala a po většinu času setrvávala v baladičtějších a klidnějších polohách, kde se spojovaly jednotlivé nástroje do funkční barvité koláže. Uchvacující bylo, kolik vrstev jednotlivé kompozice měly, kam až se muzikanti byli schopni ponořit. Opravdu vysoká škola amerického jazzu, kterou v našich končinách nevidíme každý den, a proto je potřeba tento večer ocenit a zařadit ho k vrcholům celého festivalu.
Jen malou výtku na závěr na pana zvukaře. Nazvučení soupravy Johna Davise nebylo tím nejšťastnějším a v průběhu celého vystoupení byl jen stěží slyšel zvuk tom tomů či floor tomu, což bylo zásadním pochybením.