Post-hudba oslavuje pätnásť rokov existencie netradične – namiesto výberovky sa rozhodla nanovo prepracovať vlastné skladby a ukázať ich z úplne inej perspektívy. V rozhovore hovoria Dominik a Tomáš o tom, ako sa mení význam textov s odstupom času, prečo ich piesne musia fungovať aj v tej najjednoduchšej podobe, čo ich stále poháňa v tvorbe a kam sa po rokoch posúva zvuk aj identita post-hudby.
K výročiu ste sa nerozhodli vydať klasické „best of“, ale staré skladby ste nanovo prepísali a premenili na nové piesne so starými textami. Čo ste pri tomto procese objavili o vlastnej tvorbe, čo ste pri pôvodných verziách ešte nevideli?
Dominik: Každý ten song vznikal v nějaké etapě, reagovat na nějakou konkrétní událost, feeling, stav… naše texty vznikaly odjakživa jako deníkové zápisy. Bylo zábavný se k nim vracet takto po letech a zjišťovat, že vlastně můžou být s odstupem nahlíženy úplně jinak.
Nejlepší příklad je asi song Do práce přes Nuselák, z práce přes Nuselák, který původně vznikal během pandemie a je to vyloženě chladná, depresivní, industriálně přeřvaná stížnost na svět, ve kterým najednou neexistujou stabilní metanarativy, všechno stojí na místě, a jediný jistoty jsou v každodenních banalitách, který reálně nedávají smysl.
Teď v akustické verzi to zní spíš „mňágovsky”: ta rutina tam pořád je, ale spíš než nihilistické odplivnutí to zní jako pokrčení ramen a snaha najít si v té pěně dní taky něco uklidňujícího. Úplně stejnej text, dva diametrálně odlišný významy. To nám přijde fun.
Akustický album vznikol z komornejších koncertov počas pandémie, kde ste sa vracali k starším skladbám len s gitarami a minimom efektov. Čo vám tento jednoduchší formát ukázal o sile vašich piesní?
Tomáš: Většina našich skladeb vzniká s kytarou v ruce, takže to pro ně je často návrat do tý nejpůvodnější podoby. Už při psaní potřebujeme, aby fungovaly v týhle bazální podobě, abychom na nich mohli dál pracovat a rozvíjet je. Takže je to taková cesta kruhem zpátky k počátku, k tý nejčistší a nejzranitelnější podobě.
Dominik: Přesně tak. Máme rádi, když písničky – jakýkoliv – fungujou samy o sobě i bez toho produkčního obalu okolo. Oba jsme fanoušci melodií a refrénů.
Čo rozhoduje o tom, že niektorá z vašich autorských skladieb nie je vo vašom koncertnom repertoári?
Dominik: Záleží na koncertu, ale snažíme se setlisty skládat tak, aby byly hlavně dynamicky vyvážený – chvíli se hýbeš, chvíli posloucháš.
Z vášho katalógu vzniká spevník, ktorý umožní ľuďom zahrať si vaše skladby vlastným spôsobom. Aký pocit vo vás vyvoláva predstava, že vaše piesne môžu existovať aj mimo pôvodnej podoby, ktorú ste im dali vy? Objavili ste už interpretácie alebo coververzie, ktoré vás prekvapili?
Dominik: Pozitivní! Naše skladby vnímáme tak, že nějak vznikly, my je vypustili do světa a teď jsou majetkem všech, smrt autora a tak. Nechceme si svoje výtvory žárlivě střežit, naopak.
Skladbu Polana ste pôvodne plánovali ako veľkú epickú kompozíciu, no jej nová verzia ukazuje úplne inú tvár. Čo rozhoduje o tom, že sa k starej skladbe po rokoch vrátite a dáte jej nový život?
Tomáš: Nechtěli jsme k té akustické desce přistoupit jako ke klasické best of, naopak jsme hledali skladby, kterým budeme schopní vdechnout nějaký nový život a Polana byla jedna z nich. Když jsme prohlíželi ten katalog, tak Polana z něj vždycky trčela jako takový pomník nerealizovaných ambicí a tohle byla skvělá příležitost jak ji aspoň částečně revitalizovat.
Po pätnástich rokoch existencie kapely máte za sebou výrazný hudobný vývoj. Keď sa dnes pozriete na post-hudbu, máte pocit, že stále hľadáte nové smerovanie, alebo ste už našli priestor, v ktorom sa chcete ďalej pohybovať?
Tomáš: Podle mě jsme už s první deskou našli prostor, ve kterém se chceme pohybovat. Definuje ho fakt, že naše hudební světy jsou hodně odlišný a právě to tření a kolize vytváří něco, co je nezaměnitelně post-hudba.
Dominik: Jo, ten prostor nacházíme s každým projektem znova. V okamžiku, kdy nás to přestane bavit, přestane mít post-hudba smysl.
Máte pocit, že dnes už presne viete, čo je „zvuk post-hudby“, alebo vás stále baví tento obraz zámerne rozbíjať a posúvať?
Tomáš: Obojí je podle mě pravda. Máme pocitově asi docela jasně definovaný co post-hudba je a není, ale zároveň potřebujeme s každou deskou najít trochu jinou zvukovou paletu, zkoušet jiné přístupy k songwritingu a učit se nové věci. To stejný platí o tématech, kterých se na deskách dotýkáme. Je to něco co je pro nás přirozený a udržuje to proces tvorby fresh a zábavnej.
Vaša tvorba sa vždy pohybovala medzi intímnou osobnou výpoveďou a širšími témami spoločnosti a doby. Kam vás dnes prirodzene ťahá písanie nových skladieb – viac dovnútra k osobným príbehom alebo smerom von k svetu okolo vás?
Dominik: První album bylo víc osobní, druhý někde mezi, třetí víc o světu kolem nás a čtvrtý všechno dohromady, ale říznutý nějakou gotikou a abstraktností – zjišťuju totiž, že čím jsem starší, tím víc si uvědomuju jednak svůj věk, jednak vyznění textů, pod který se podepíšu. Takže když na další desce budeme psát o vztazích, už to nebude taková ta post-pubertální zamilovanost a randění, ale spíš vztah ke kamarádům, scéně, k našim ženám, k rodinám, nebo sami k sobě.
