Váš nový album Jeden úsměv nestačí oslavuje slobodu vo všetkých jej podobách. Ako vnímate umeleckú slobodu v spojení s osobnou integritou, najmä v kontexte udalostí dejúcich sa v posledných rokoch v spoločnosti v demokratických štátoch? Strácame osobnú slobodu? Ako na to vedia umelci reagovať?
Rainer: Osobně zas takový propad ve svobodě nevnímám, naopak. Myslím si, že je to spíš o tom, že některá témata nejsou tak populární, a umělci mají často strach se pouštět do složitějších témat, aby jim nespadly dosahy nebo co. V Česku výrazně víc, než na Slovensku, kde jsou ale lokální témata palčivější. A i když je návrat fašismu dost na očích, pořád existuje i ve státech, kde je to víc vyhrocený, underground. Navzdory zákazu vůbec mluvit o lgbt tam letos proběhl obrovský Pride, dost mě překvapilo, že byl i v Bratislavě, nezaregistroval jsem zprávy o žádném násilí. A na druhou stranu, dnes může člověk hodně otevřeně citlivý.
Veľa sa dnes hovorí o európskej jednote a o tom, že Európa v istom zmysle stráca krok so zvyškom sveta. Často sa pritom spomína napätie medzi udržiavaním tradícií a potrebou zomknutosti, otvorenosti a moderného prístupu. Ako túto tému vnímate vy – aj v súvislosti s vašimi cestami po Európe, ktoré vás inšpirovali pri tvorbe druhého albumu?
Rainer: Zrovna Česko je opravdu specifické a je na něm tahle rozpolcenost dost poznat. Lidská kultura je hodně založená na zrcadlení vlivů okolo, a my jich se svou polohou máme hodně. Trochu se nám ještě nepovedlo vyfiltrovat co je dobré a co ne, ale minimálně kulturně nás vnímám jako progresivnější než východní státy, zároveň tu nemáme ke kultuře takový vztah, jako třeba Poláci. U nás hlavně nevidím tolik projektů, které by byly hrdě české, hlavně v rapu. Slováci mají výrazně svůj přístup, hlavně třeba WLVS, Dušan Vlk, Fvck Kult, Berlin Manson – je to slovenská hudba.
Česko se hodně snaží emulovat, ale většinou si radši pustíš západní originál, ať už u kapel, nebo rapu, protože my od toho tradičního jádra upustili a jako člověk, co vyrůstal v bulharské domácnosti, jsem vlastně dodnes to české kulturní jádro neobjevil. Hlavně mi přijde, že se dost ve výchově i školství zanedbává vkus a estetické cítění – a pak to podle toho trochu vypadá, lidi ani neví, proč se jim něco líbí, takže jim na tom zas tak nezáleží. Celoevropsky to tak nevnímám a jestli zaostáváme, tak průměrně spíš kvůli budgetu než nápadům.
Kto sú vaši poslucháči a kde vidíte svoje miesto na českej hudobnej scéne?
Hey Yendo: Naše fanouškovská základna je pestrá, obecně naši fanoušci dost cestují a studujou zajímavé témata jsou to prostě takoví požitkáři, co jsou schopní přijet na náš koncert stovky kilometrů. Na scéně se nechceme úplně zařadit, děláme svoji věc, svoji myšlenku. Jsme dost exotičtí a to nás na tom baví. Já osobně nemám rád škatulkování, prostě dělám věci tak jak je cítím.
Rainer: Jsem rád za to, jaké lidi naše hudba přitahuje. Jsou pozitivní, přatelští, zároveň introspektivní a inteligentní lidi, kteří vnímají. Na začátku mě hodně překvapilo, že to jsou dost vysokoškoláci – já sám mám jenom maturitu z filmu – ale zároveň jsou schopný přijet přes celé česko a užít si pořádnou párty.
Myslím si, že české scény jsou dost archetypální, my jsme takoví exoti někde mezi a to na tom miluju.
Máte ambíciu osloviť aj slovenské publikum? Plánujete v blízkej dobe nejaké vystúpenia na Slovensku?
Hey Yendo: Ano určitě plánujeme vystoupit na Slovensku, až na to přijde čas. Slovenské publikum vnímáme, ale není to zatím v takové fázi abychom tam pořádali vlastní koncerty, ale pokud nás někdo bookne tak jsme určitě pro.
Rainer: Myslím si, že by je to mohlo hodně bavit. Nemám ale pocit, že by Slováci poslouchali češtinu tak rádi, jako my slovenštinu.
Váš druhý album vznikal ako ucelené dielo, čo je dnes skôr výnimočné – mnohí interpreti totiž preferujú vydávanie jednotlivých singlov a albumy často vznikajú až ako kompilácia nahromadeného materiálu. Prečo ste sa rozhodli ísť touto cestou?
Hey Yendo: Protože ta myšlenka byla jasná od začátku a ten proces tvorby byl dost organický. Tak jsme se rozhodli, že to vydáme takto uceleně. Je to vzájemná chemie, kterou mezi sebou máme a snažíme se ji využít na maximum.
Rainer: Po období shows s prvním albem jsme se tak nějak vyblbli a začali jsme to dělat víc introspektivně, velkou roli tam hraje, jak moc jsme se během toho všeho sblížili. První album vlastně taky byla kompilace tracků, tam si ale myslím, že to zní uceleně i tak, Letenky byly oslavou chaosu a v tom to taky celé vznikalo. Tady jsme už byli v životě dál, chtěli jsme předat konkrétní myšlenky a mindset a tvořili jsme s konkrétní vizí celku. Zároveň to ale šlo tak naturálně, že to pořád nebyl úplně učesaný proces, my si prostě sedneme, najedeme na společnou flow a nejde tomu moc dávat hranice.
V nových skladbách sa vraciate k divokejším obdobiam vášho života s väčším odstupom. Cítite dnes väčšiu zodpovednosť voči sebe aj svojim fanúšikom? Alebo ide skôr o prirodzený proces osobného a umeleckého dozrievania? Je pre vás hudba nielen spôsobom, ako vyjadriť svoje emócie, ale aj formou sebareflexie?
Hey Yendo: Jde primárně o přirozený proces, je to vývoj člověka, v nějakém bodě jsme si řekli, že chceme udělat změnu. Všechno je to hodně intuitivní, zároveň tam jistá zodpovědnost je, ale primárně to vždycky bylo o vyjádření svých myšlenek a emocí.
Rainer: Není to jen o zodpovědnosti k fanouškům, ale hlavně sám k sobě a svému okolí. U nás dvou nikdy nebyl žádný zásadní problém, ale už jsme po cestě ztratili nějaké kamarády a to člověku dost nastaví zrcadlo. Hlavní změna u nás je, že chodíme po koncertech spát a nekalíme do rána, před session jdeme na oběd a jsme sami na sebe hodní. Jinak je to pořád stejná kalba, jen to nemusí být destruktivní.
Pri vašej tvorbe cítiť dôslednú prácu s aranžmánmi aj atmosférou skladieb. Ako hľadáte rovnováhu medzi textom a hudbou? Ako veľmi pre vás hudobná zložka ovplyvňuje samotný význam skladby?
Hey Yendo: Jde to ruku v ruce, potkáme se ve studiu a děláme hudbu. Častokrát je za pár hodin hotový téměř celý song. Dokážeme se společně nacítit a text je v souladu s instrumentalem.
Rainer: Máme takovou zvláštní synergii. S Yendou mám producentsky nejvolnější ruku, nevycházíme z referencí, jen sedneme do studia, já začnu něco tvořit a v nějakém bodě si to „klikne“ a jsme oba ve flow, navzájem si nahráváme nápady. Já jdu v produkci dost po tom, co by mě bavilo poslouchat.
