Mnohí ho poznajú z dua post-hudba, ktoré si získalo fanúšikov aj u nás na Slovensku. Tomáš Havlen však pôsobí aj ako hudobný producent a prevádzkovateľ labelu Bad Names. Okrem toho má aj sólové ambície, ktoré pramenia z jeho osobných autorských výpovedí a prezentuje ich formou hudobného denníka na novom albume Minulá noc je jak jinej život. Tomáš nám porozprával o tom, ako sa usadil na pražskej hudobnej scéne, aké bolo dozrievanie jeho umeleckého prejavu, ako sa to prejavilo v nových skladbách aj v akých aspektoch hudby ho ovplyvnilo rodičovstvo.
Aké boli vaše očakávania na začiatku – čo všetko ste chceli svojou tvorbou povedať a ako sa váš prejav za tie roky posunul?
Na začátku pro mě byla hudba hlavně způsob, jak se vyjádřit a vůbec si srovnat věci v sobě. Dlouho jsem fungoval primárně jako producent a zvukový inženýr, takže jsem pomáhal realizovat světy ostatních. Postupem času ale ve mně sílila potřeba vytvořit vlastní prostor, vlastní hlas a vlastní témata.
Mám pocit, že se můj projev posunul hlavně směrem k větší otevřenosti a civilnosti. Dřív jsem možná víc schovával emoce za formu nebo za samotný zvuk, zatímco dnes mě mnohem víc zajímá samotný příběh a to, co je v něm nepříjemně pravdivé. Čím jsem starší, tím méně mám potřebu něco stylizovat a tím víc mě zajímá autenticita.
Debutový album pôsobí ako zbierka intímnych denníkových zápiskov. Ako sa vám za tie roky podarilo začleniť do života v Prahe a prijala vás tamojšia hudobná scéna? Kam sa podľa vás pražská scéna posúva?
Samotný začlenění bylo hodně rychlý a organický. Stejně jako já vnímám věci, který se dějou o generaci pode mnou, tak i tehdy bylo dost lidí, který registrovali, co děláme a nějak to reflektovali. Nějaká zvídavost a hledání novejch věcí je přirozenou součástí snad jakýhokoliv hudebního podhoubí. Já mám obecně radost, z toho o čem a jakým způsobem píše nastupující generace hudebnictva. Čím dál větší syrovost a otevřenost v textech, schopnost vstřebávat vlivy a zároveň je slepě nekopírovat.
Silným momentom albumu je singel Montevideo, ktorý sa venuje detskému strachu z vojny – veľmi aktuálnej téme, ktorá sa dotýka aj našich životov. Prečo ste sa rozhodli ju spracovať? Súvisí to aj s vašou rodičovskou rolou?
Celá deska vychází z mých zážitků a jinak to vlastně ani neumím. Montevideo vzniklo z úplně konkrétní situace, kdy moje dcera přišla ze školky a začala se ptát na válku, protože tam chodí děti z Ukrajiny a přirozeně se o tom mezi sebou baví. Do toho doma nebo u prarodičů běží zprávy a děti ty věci velmi intenzivně vstřebávají.
Jako rodič mě hodně zasáhlo, že ten strach nepřichází jen zvenku, ale že se propisuje do jejich každodenní reality. Ta píseň je proto méně o geopolitice a mnohem víc o bezmoci rodiče, který chce svoje děti chránit před světem, ale zároveň ví, že to nejde úplně. V tom je pro mě hodně osobní.
Téma straty kontroly nad vlastným životom a bezmocnosti v „hre mocných“ sa objavuje aj vo videoklipe k tejto skladbe, ktorý je veľmi zaujímavo spracovaný. Ako vznikol tento nápad, najmä v kontexte nepriamo pomenovaných hrôz?
Od začátku jsme nechtěli být doslovní. Neměl jsem potřebu ilustrovat válku nebo pracovat s prvoplánovými obrazy strachu. Mnohem víc nás zajímal pocit – taková podprahová úzkost, která je dnes skoro součástí každodennosti.
Proto klip pracuje spíš s abstrahovanými a lehce surrealistickými obrazy, které v sobě nesou neklid a pocit, že se realita může kdykoliv rozpadnout. Hrůzy tam nejsou pojmenované napřímo, protože právě to nepojmenované bývá často nejsilnější.
Prešli ste dlhú cestu od prvotného „rozhliadania sa“ v Prahe až po usadenie sa a zapustenie koreňov. Ovlivnili tieto zmeny aj váš prístup k hudbe a fungovaniu ako hudobníka?
Určitě zásadně. Když jsem do Prahy přišel, bylo to období chaosu, nejistoty, střídání bytů, finančních problémů a hledání sebe sama a svýho místa ve světě. Tyhle zkušenosti se do desky velmi silně propsaly, hlavně v její první části.
Dnes je můj život mnohem stabilnější – mám rodinu, děti, vlastní studio, jasnější režim. Ta změna se odráží i v hudbě. Dřív šlo víc o přežití a okamžitý výboj emocí, dnes mě zajímá spíš nuance, křehkost vztahů a to, co zůstává pod povrchem.
Ako vašu tvorbu ovplyvňuje práca zvukového inžiniera a producenta? Plánujete si vopred, aký zvuk bude mať konkrétna skladba?
Ovlivňuje ji hodně, ale možná trochu jinak, než by se čekalo. Nejde jen o technickou stránku, ale hlavně o to, že už intuitivně vím, jak skladba funguje jako celek.
Většinou si dopředu vytvářím určité mantinely – žánrový rámec, paletu nástrojů, způsob práce s rytmikou nebo barvou hlasu. Potřebuju si vymezit prostor, ve kterém se budu pohybovat, a pak si v něm můžu dovolit být velmi svobodný. Ale přistupuju tak spíš k desce jako celku než k jednotlivým skladbám. K celý desce mám trochu potřebu přistupovat jako ke konceptuálnímu umění a jednotlivý skladby potom už docela přirozeně dopadají na místo.
Bolo pre vás náročné začať tvoriť sám pre seba a ísť s kožou na trh? Zdieľať osobný príbeh tak, aby zaujal aj poslucháčov?
Je to pro mě přirozený vyústění všeho, co dělám už dlouho. Těžké bylo hlavně začít a dovolit si být úplně otevřený. Jakmile jsem ale našel vlastní hlas, a měl jasno co a jakým způsobem chci říkat, tak byl ten proces relativně jednoduchý a přirozený.
Jinak to vnímám jako největší výzvu songwritingu jako takového – brát osobní příběhy a zážitky a snažit se je podat takovým způsobem, aby to bylo přenositelné.
Na albume sa objavujú nielen hostia (Anki, Lichnovský), ale aj autorské príspevky od ľudí ako Aid Kid a ďalších. Chceli ste do výsledku vedome vniesť aj iný pohľad?
Určitě, zároveň jde hodně o přátelství a radost z dělání společných věcí. Všichni hosté jsou lidé, kteří jsou mi blízcí nejen hudebně, ale i lidsky.
Každý z nich do té desky přinesl jinou energii a trochu jiný pohled na stejné téma. To mě na spolupráci baví nejvíc – že stejnou emoci může každý člověk přečíst jiným způsobem. V každým příběhu prozkoumávat jiné odstíny a zákoutí.
Ako to aktuálne vyzerá vo vašom labeli Bad Names? Ako funguje, čo sa vám podarilo pripraviť túto sezónu a aké sú vaše ďalšie plány?
Bad Names byl a vždycky bude hlavně kolektiv přátel, který sdílejí podobný pohled na hudbu a svět ve kterým žijeme. Zároveň mám pocit, že se nám v průběhu času docela podařilo vykrystalizovat to, co děláme, a hudebně i tématicky se čím dál víc potkáváme. I když každý z trochu jiného úhlu. Kromě mojí desky před nedávnem vyšla deska Lichnovského, kterou mám moc rád a otevírá na ní hodně podobných témat.
