19. ročník multižánrového festivalu předčil mnohá očekávání. Utrechtský svátek rozmanitosti je oprávněně nazývám pionýrskou a nejzásadnější událostí nezávislé, progresivní hudby.
Hudby, která je osvobozena od žánrů a hranic, jediné co zůstává je absolutní svoboda vyjádření a univerzální jazyk v podobě rytmu, melodie a důrazu na komunitu. Program byl již tradičně velmi bohatý složený ze tří pilířů: U?, Cosmos a hlavní program Le Guess Who?
U? je participativní část programu, s volným vstupem pro širokou veřejnost, odehrávající se po celém Utrechtu v místních kavárnách, galeriích, a klubech. U? klade důraz na opečovávání lokální scény, nejen formou koncertů a dj setů, ale také formou diskuzí, přednášek a filmových projekcí, jedná se o takový festival uvnitř festivalu.
COSMOS je mezinárodní komunikační platformou, která se snaží prezentovat a komunikovat s hudebními komunitami a scénami napříč celou zeměkoulí. Během festivalu své místo fyzicky zaujímá v Pandora studio pro radiovysílání, a Cosmos Foye pro live jamming a performance, v koncertním komplexu a hlavní venue festivalu – Tivoli.
Cosmos také spolupracuje s Berlínským komunitním radiem Refugee Worldwide, nejen v listopadovém festivalovém termínu, ale celoročně, každé třetí pondělí v měsíci COSMOS dělá programový takeover berlínského radia.
A konečně posledním a hlavním programovým cyklem je samotný Le Guess Who? název odkazující k nezvyklé festivalové praktice tzv. programových překvapení, timetable s občasným otazníkem, který má posluchačstvo přimět k objevování nových interpretů a nechat si trochu volnosti v programu, nepředpokládat.
Letošní hlavní program se již tradičně skládal ve spolupráci s několika kurátory. Letos jmenovitě Tianzhuo Chen, čínský současný multidisciplinární umělec a spoluzakladateL pekingského kolektivu ASIANDOPEBOYS, Asher Gamedze – jihoafrický, skladatel, bubeník a mentor, mixující jihoafrické tradice s jazzem a volnou improvizací.
Valentina Magaletti – italská skladatelka, perkusionistka a bubenice usídlená v Londýně, v současnosti spolupracující kupříkladu se jmény jako Shackelton. Další ve výčtu kurátorstva jsou gyrofield – progresivní drumbassove producenstvo původem z Honkongu. Kteří vystudovali hudbu v Bristolu, kde navázali na lokální bassovou scénu. gyrofield, vlastním jménem Kiana jsou nyní usazeni v Utrechtu a hudební magazíny současné klubové hudby je oslavujíi superlativy jako vizionářstvo a nová prominentní postava elektronické scény.
O další kurátorskou sekci se postaral Lonnie Holley, vizuální umělec s přesahem do hudby pracující se sociálními tématy, kreativitou a improvizací afroamerické subkultury již je sám součástí. A poslední kurátorskou hvězdou byla německá producentka, metal hardcorová hudebnice a djka Ziúr.
K tomuto nemalému výčtu se připojil dramaturgický tým samotného LGW? s lineupem, který nenechal posluchačstvo v klidu. Celkový program nabitý takovým způsobem, až to bylo do jisté míry frustrující, jelikož se překrýval a jednotlivé lokace byly od sebe často poměrně vzdáleny cca 15 – 30 minut chůze, tudíž návštěvníci byli uváděni do určitého shonu, pokud chtěli vidět co nejvíc z programu.
Ale nutno podotknout, že tento způsob programové skladby je takový holandský přistup, festivaly jsou nuceny z kapacitních důvodu jednotlivých venues cirkulovat návštěvníky a udržovat je pokud možno co nejvíc rozprostřeně.
Čtvrteční program začal poměrně pozvolna co do množství performací o to intenzivněji jejich samotnou produkcí, já jsem kvůli pracovním povinnostem stihla pouze dva koncerty. Avšak o to byly audiovizuálně nabitější. Sunn o))) dnes již legendární dron metalová formace, pojmenovaná podle značky zesilovačů, které používají při svých rituálních koncertech.
Zmíněné zesilovače stály rozprostřeny do půlkruhového útvaru připomínajíci menhiry a Stephen O’Malley a Greg Anderson představili dark ambientní druidský set, s mnoha blackouty a dramaturgickými pomlkami za světelno kouřového doprovodu již tradičně v podání Anne Weckstrom. Závěrečný koncert jejich letošního turné předvedl, že maximalistický set up v minimalistické performanci je stále aktuálním a svěžím přístupem v šíření zvukové masy.
Následujícím koncertem ve stejném sále byli bristolští Empty set, náladou i přístupem podobní Sunn o))) avšak žánrově věrní spíše dron technu. Jejich nová AV performance je velmi minimalistická za použití pěti analogových historických lamp a přísně geometrické volumetrické projekce. Celkové audiovizuální provedení potápělo diváctvo co nekonečných dálek zdánlivých hvězdokup a kosmu.
Páteční program byl pro mě o poznání bohatější jak žánrově tak typy představení a lokací. Prvním představením které jsem navštívila bylo divadelně představení Moyang & Seasman v místním městském divadle. Performance kurátora Tianzhuo Chen a, indonéského choreografa a tanečníha Siko Setyanto, ve spolupráci perkusivně elektronického dua Kadapat a vokální umělkyně Nova Ruth, představila (ne)tradiční asijské rituální představení.
Asijské uvádím záměrně, jelikož se jednalo o fúzi čínsko-indonézsko-baleánských kulturních vlivů a reálií. Samotná performace byla značnou část jaksi zdlouhavá, zejména kvůli jazykové bariéře, avšak vizálně stimulující díky neo-tradičním kostýmům a divoké choreografické škále Siko Setyanto.
Siko vystupoval v roli zhýřelého vypravěče a snad i onoho avizovaného ancestora (Moyang je indonéský výraz pro předka) Jak už jsem výše uvedla, chvílemi jsem se cítila ztracená ve škále symbolů a divokého křepčení avšak katarze předčila veškerá má očekávání a vtáhla diváctvo do mýtického světa indonéských předků a obří chobotnice.
Před zmíněnou performancí proběhl magický rituál hudebnice Sara Persico a light designérky Mika Oki – Sphaîra v divadle Kikker, kterou mělo česko-slovenské diváctvo možnost vidět také v říjnu v divadle Archa+ pod taktovkou Lunchmeat festivalu.Tato audiovizuálni událost letošního roku nabízí imerzivní meditaci za světelné projekce inspirované stavbou kulturního domu a architekturou levicového brazilského architekta Oscara Niemeyera.
Samotná audiovizuální performance a album od Sary Persico obsahuje terénní nahrávky betonu onoho zmíněného kulturního domu v Tripolis, Lebanonu. Stavba vytvořena se sociálním cítěním, určená pro setkávání a kulturní výměnu, byla opuštěná během libanonské občanské války a následné válečné využití ji nezvratně poznamenalo. Tichá audiovizuální kontemplace nad světem ve kterém momentálně žijeme.
Rentální vymoženosti NS (Nederlandse spoor, Holandské dráhy) v podobě OVfiets-pronájem kol, mi umožnili volně se transportovat po Utrechtu holandskou rychlostí, tudíž jsem po představení přesunula do Tivoli na sonické trio Ghadr, destruktivní bolestivý koncert v koncertní síni Hertz, byl až příliš těžký a náročný chvílemi v ohlušujícím tichu.
Moje roztržitost jej nedokázala zvládnout až do konce, a musela jsem odejít (to se mimochodem stává na LGW? poměrně často, obzvlášť u emocionálně náročných koncertů).
Z chmurné nálady mě vytáhla KeiyaA v místním velmi příjemném klubu EKKO, soulovo rnb zpěvačka dokázala svým neuvěřitelně příjemným hlasem utišit, rozradostnit a zároveň zneklidnit posluchačstvo, její samotná fyzická přítomnost na podiu vytvářela impozantní prezenci vynikající performerky/osobnosti a skutečné hvězdy, která si je velmi vědoma svojí síly a schopnosti přenosu zkušeností a příběhů.
Následujícím koncertem v EKKO byl experimentální rapper Fatboi Sharif. Rapper ihned po úvodu svojí show vstoupil bez trička mezi diváctvo. Na místě venue o kapacitě cca 100 diváků se nacházel festivalový video tým, který způsoboval surreálnou fúzi pocitu natáčení videoklipu a živého koncertu.
Fatboi Sharif totiž velmi intenzivně interagoval s kamerami, celý koncert byl na hranici vtipu až ironie, radostné peaky performance hip hopové atmorféry padaly do depresivního poetického přednesu, byl to hypnotizující chaos plný interakce nejen s kamerami ale i diváky, nekonečno energie a poměrně tuhý holandský dav.
Všechny tyto protipólné reálie způsobovaly vskutku ojedinělý a hloubavý koncert který dj ukončil gabberem, jak jinak, holandskou žánrovou hymnou.
Po koncertě nasedám opět na kolo a ujíždím znova směr Tivoli do předposledního patra obřího kulturního domu s eskalátory, do koncertního sálu Pandora kompletně kurátorovaný Ziúr. Spěchám na dj set svojí oblíbené djky, konceptuální umělkyně Fatimy Al Quadiri.
A opět mě nezklame její ojedinělá fúze tradičních arabských rytmů a současného footworku mě nenechává v klidu a protancuju celý zbytek setu, hlavou mi putují myšlenky o hrdém feminismu a ženské síle jakožto hybatelském principu.
Po závěrečném vřelém potlesku opět spěchám do dalšího sálu v Tivoli, přes dvoje eskalátory a troje schody do druhého největšího sálu v Tivoli – Rondy. Zde už začíná svůj set můj letošní elektronický oblibenec Djrum.
Jeho poslední album Under Tangled Silence stojí za nejednu zmínku, opravdová hudební událost roku. Britský producent opět předvedl, že je nekonečně inspirován a jeho hudební rozsah nemá hranic, na LGW? předvedl prezentaci posledního alba s vyostřením jednotlivých dropů a peaků.
Samotné album osciluje mezi taneční a jazzově experimentální škálou a nepřestává překvapovat, a přesně takový byl pro mě poslední set pátečního večera.
Po návratů na ubytování jsem byla v takové euforii a uznání Djrumova umu, že jsem si to jeho poslední album objednala na vinylu domů, i přesto že bylo nejspíš k dostání na festivalovém merch tržišti. Nadšení nepřemýšlí moc dopředu.
