8.6 C
Slovakia
pondelok, 25 mája, 2020
Home Reporty Aerodrome Festival 2018 - Tak možná příště...

Aerodrome Festival 2018 – Tak možná příště…

Festival Aerodrome se poprvé za svou historii proměnil z jednodenní hudební akce na samostatný třídenní festival a přesunul místo konání z Prahy na letiště v Panenském Týnci. Díky nabitému programu, který nabízí velké světové jména napříč hudebními žánry, bylo očekávání veliké.

Neznámou zůstávalo, jakým způsobem organizátoři zvládnou naplnit sliby, které se na oficiálních stránkách a v médiích objevily. Svou mediální prezentací působil silným dojmem, že se bude jednat o událost evropské úrovně a zařadí se mezi majoritní festivaly. Bohužel tyto sliby Aerodrome zdaleka nenaplnil.

Čtvrtek 28. 6.

Největším lákadlem pro návštěvníky byl bezesporu line-up. Vidět na jednom místě například PARKWAY DRIVE, NINE INCH NAILS, STONE SOUR, LIMP BIZKIT, MACKLEMOREA anebo LANU DEL REY, to je sen spousty hudebním nadšenců, kteří každoročně brázdí letní festivaly. Mnoho lidí však mohla odradit cena. Přeci jenom 3 500Kč za samotnou permanentku, k tomu si připočítejte 500 Kč za stan a dalších 300 Kč za parkování. Dále je potřeba připočítat předraženou gastronomii a nápoje.

Nesmyslným tahem organizátorů bylo zavedení bezkontaktních plateb pomocí čipů. V celém areálu nebylo možno zaplatit jakoukoliv měnou. Při vstupu do areálu si bylo potřeba nabít čip penězi. To samozřejmě skrývá několik háčků. Aktivační poplatek byl 50 Kč a první transakce musela být nejméně 300 Kč. Troufám si říct, že pro většinu návštěvníků to byla otravná a problémová věc, nemluvě o tom, že v řadě na platící čipy stálo již k večeru několik návštěvníků, kterým čip nefungoval. V pátek večer zase pro změnu nefungovala platba kartou, takže pokud jste neměli hotovost, za kterou byste si čip nabili, byli jste o hladu.

Po příchodu do areálu zjistíte, že zde neexistuje místo, kde se dozvíte jakékoliv informace. Bylo potřeba obejít několik staff zaměstnanců, abychom se dopátrali, kde se nachází útočiště pro novináře. Celé press zákulisí festivalu si představte asi tak, že je zde jeden stan ve kterém je několik pivních lavic a tři zásuvky na elektřinu. Poté zaplá lednička, která však zeje prázdnotou. Nikde jsme nedohledali ani barel s pitnou vodou. Pro celý festivalový staff a novináře se zde nacházela jedna budka toi toi, kde toaletní papír a mýdlo bylo pouze snem každého z nás. Ve festivalovém zázemí bývá dobrým zvykem místo s uzavíratelnými skříňkami, kde si přes noc můžete uložit foto techniku a počítač. Na Aerodrome festivalu tohle místo neexistuje, anebo je skryto za nástupištěm 9 a ¾. Nehledě na to, že pokud se někoho ptáte, jestli zde má press aspoň nějakou šatnu anebo barel s vodou, jste odkázaní do budky o rozměru 3×1 metr, kde kromě dvou stolů naleznete holé stěny. Jednoduše řečeno, péče o staff a novináře 0 bodů. Naivně jsem si namýšlel, že se festival rozjíždí a v pátek dopoledne bude již vše lepší. Bohužel tvrdá realita páteční dnu se s mou představou nepotkala.

Nemluvě o stanovém městečku, kde byl nesmyslně pouze jeden vstup a to neúnosně daleko od festivalového areálu. Pro celé stanové městečko se zde nacházely pouze dvě koryta na mytí rukou a čištění zubů, kde však pro překvapení všech žádná voda neteče. Toaletních papíru se na záchodech samozřejmě opět nedočkáte. Pokud byste si rádi na Aerodromu dopřáli ranní kávu anebo něco k snědku, tak je potřeba si přivstat. Festivalový areál se otevíral až ve 12 hodin dopoledne a ve stanovém městečku máte asi tolik stánků s občerstvením, kolik máte prstů na ruce. A pro několik tisíc lidí to nebyla ta ideální konstelace.

Po pár fackách tvrdé festivalové reality jsme se vydali obhlídnout areál. Jako první jsme stihli úryvek z koncertu PVRIS, kde však zvukař nezvládl své řemeslo a z koncertu zbyl je vizuální zážitek ve formě sympatické blonďaté frontmanky. Na druhém pódiu trestali podladěné kytary UNDEROATH. Ti za svou show bojovali jako o život. Avšak marně. Zvuk byl nesnesitelný a z melodického post hardcoru zbyla jen dunící nekonkrétní basa a přeřvaný hlas znovu blonďatého frontmana. Je velká škoda, že to pro UNDEROATH dopadlo zvukovou katastrofou. Měli nakročeno ke kvalitnímu odpolednímu circle pitu. Dalším tahounem programu byli bezesporu BULLET FOR MY VALENTINE. Zde se již pán zvukař trochu vynasnažil a zvuková stěna byla únosnější. Stále však daleko od dokonalosti, kterou při takových jménech očekáváte. Nejlepší léta mají BULLET FOR MY VALENTINE již za sebou a tak jejich energie a snaha vyburcovat davy ochladla. Zbyla řemeslně odehraná show bez výrazných emocí a zápalu.

Hlavním headlinerem čtvrtečního večera byli PARKWAY DRIVE. Ti zachránili víceméně nešťastný rozjezd festivalu. Světová show plná pyrotechniky, světel a pořádné porce hutného metalcoreového zvuku. Každý song měl svou choreografii a výborně se s hudbou snoubil. Vystoupení mělo šťávu a kapela z diváku ždímala vše, co se dalo. Repertoár byl průřezem kariéry se silným odkazem na novou desku.

Poté jsme se přesunuli na poslední koncert čtvrteční noci. WIZ KHALIFA uchopil svou show z jiného konce a sázel nám jeden travičkový song za druhým. Vychillovaný frontman s sebou přivezl kapelu s názvem TAYLOR GANG, kterou nezapomenul řádně propagovat při každé písni. Texty i video projekce Khalify jsou čistě marihuanové a tak pod pódiem nechyběl všudypřítomný ganjový opar z tisíce zapálených špeků. Khalifa předvedl, že svět hip hopu a marihuany je přesně to, o co mu v životě jde a hodlá tyto hodnoty kázat po celý svůj život. Koncerty PARKWAY DRIVE a WIZ KHALIFY byly jediným důvodem, proč se vyplatilo čtvrteční den na festivalu absolvovat.

Wiz Khalifa – Captain

Pátek 29. 6.

Páteční dopoledne patřilo radosti. Po více jak 24 hodinách nám novinářům organizátoři naplnili ledničku flaškami s vodou, což po to všem co se tady dělo hodnotím jako úctyhodný výkon a jeden z vrcholů festivalu. Aby toho nebylo málo, stala se však další nemilá věc. Zjistilo se, že ocelová konstrukce vstupních turniketů do areálu se musela rozmontovat a nové turnikety postavit o kousek vedle. Důvod? Na několika stěžejních místech byla konstrukce přilepená pouze lepicí páskou. Víte si tedy představit co všechno se mohlo stát, pokud by se do konstrukce opřel silnější vítr…

Po pomalejším pátečním rozjezdu jsme naběhli do rozjetého koncertu MILKY CHANCE. Skvělá festivalová skákačka, která k tanci strhla všechny přítomné a o to vlastně na festivalech jde. Bohužel hudební myšlenku anebo sdělení v jejich hudbě nehledejte. Dalším bodem programu byli YOU ME AT SIX. Vychytaná punk rocková mlátička byla tím správným kořením, které festival potřeboval. Leader kapely Josh Franceschi skvěle komunikoval s publikem a při finálním kousku skočil do davu a stal se součástí circle pitu. Vystoupení PORTUGAL THE MAN bylo rezervovanější, za to však hudebně preciznější. Sofistiková struktura skladeb s výraznějšími kytarovými sóly posunula PORTUGAL THE MAN k nejvíce fresh kapelám pátečního dne. Bohužel při poslední hitovce a grand finále kapele vypadl zvuk a tak z pódia odešli poněkud rozčarovaní. Výpadky zvuku ostatně neměl jen PORTUGAL THE MAN. Zvuk vypadnul předchozí den PARKWAY DRIVE a v pátek i YOU ME AT SIX. Celkově tedy zvuková kvalita festivalu nezískala na dobré pověsti a Aerodrome zůstane v mých očích jako festival špatného zvuku a nezvládnuté organizace.

O vysloužilém bubeníkovi popových CHINASKI Marpovi se v poslední době mluvilo jako o znovuzrozeném raperovi, který dal dohromady novou kapelu světové úrovně. Jeho TROUBLE GANG je však spíše trapným pokusem zařadit se po bok kapel jako CYPRESS HILL anebo BODY COUNT. Namazané riffy, tvrdé beaty a řev spojený s rapem je určitě skvělá kombinace, ale je k tomu potřeba i trochu pokory, která však na pódiu nebyla. A hraní si na nepřekonatelnou kapelu světa už by si Marpo při své dlouhodobější kariéře mohl odpustit. Pozitivum bylo, že aspoň na menším pódiu byl precizní zvuk.

Největším očekáváním byli bezesporu STONE SOUR v čele s excentrickým Coreyem Taylorem, který to s davem umí jako nikdo jiný. Pozitivum bylo, že i přes svou velikost začala kapela svůj set na minutu přesně. Odpálili ho vypalovačkou Whiplash Pants z posledního alba HYDROGRAD. Po PARKWAY DRIVE to byl druhý koncert, který měl dokonalý zvuk a byla radost ho poslouchat. Kapela do letošního festivalového setu zařadila i netypické skladby, které nejsou hitovkami na první poslech. Můžeme zmínit RU 486, z první části opusu HOUSE OF GOLD AND BONES anebo Cold Reader z eponymního debutu. Nosnou část setu poté tvořili singly z poslední desky jako Song #3, Rose Red Violent Blue (This Song Is Dumb & So Am I), Mercy a finální Fabuless, která ukončila fenomenální show těchto metalových věrozvěstů.

Stone Sour – Fabuless

Pokud se někdo těšil na LANU DEL REY, musel hořce zaplakat. Koncert byl odzpívaný na playback a k tomu si LANA po jednotlivých skladbách pouštěla řev davu přímo z pódiového aparátu. Co víc k tomu dodat?

Sobota 30. 6.

Včera jsem chválil, že nám novinářům naplnili ledničku flaškami s vodou. Ta však již k večeru došla a do sobotního podvečera opět nikde nic. Přijde mi naprostou samozřejmostí, že festival by chtěl dostat pozitivní ohlasy a recenze, které ho vynesou výše a příští rok by mohla být návštěvnost ještě větší a festival by mohl rychlým tempem růst. K tomu aby recenze na festival byli pozitivní, bohužel nestačí mít nabušený line up, ale i služby a organizace festivalu musí šlapat jako hodinky. V zákulisí nikdo nic neví, nic se nedozvíte, nikoho nezajímáte a ani základní hygienické potřeby nejsou naplněny, za co si teda potom festival vyslouží pochvalu?

Finální tečkou bylo, že jedné novinářce zmizel přímo z press stánku Iphone i s nabíječkou. Mému kolegovi fotografovi zase zmizel oběd, který si uložil do ledničky. Securiťáci tedy všude byli zbytečně se zdá. Třešničkou na dortu je to, že když jsem se snažil pátrat po tom, jestli máme jako press nějaké zázemí, jedním organizátorem mi bylo řečeno, že press sdílí catering s kapelami v backstagi za velkými pódii. S kolegou jsme se tam tedy vydali a bez problému jsme se přes dva securiťáky dostali na místo. Ti neměli ani tušení koho pustit a koho nepustit. Až následně jsme sami zjistili, že samozřejmě zde by měli mít přístup pouze umělci a lidé s páskou All access. Tak asi takhle byl Aerodrome zabezpečený a organizačně zvládnutý.

Jako první sobotní koncert jsem navštívil NOTHING BUT THIEVES. Srdceryvný kytarový popík opět oslovoval spíše něžnější pohlaví a přinesl zábavnou skákačku. Větší hudební uspokojení však kapela nepřinesla a nejlépe je ji zařadit do kategorie tisíce moderních anglických rockovek, kterých jsou plné festivaly. Pro mě však kapela plnila spíše vatu mezi čekáním na něco osobitějšího. Největším sobotním zklamáním byli BODY COUNT včele s ICE-T. Opět zvuk, který nedovoloval rozpoznat jedinou notu, natož stát v blízkosti pódia delší dobu. Kapela šlapala jako dobře namazaný stroj, bohužel ven se linul pouze nekonkrétní hukot.

Světovou show nabídli ten večer až NINE INCH NAILS. Spojení jejich hudby a celé pódiové prezentace bralo dech. Vše promyšlené do posledního detailu. Koncert neubíral na obrátkách a s každou další písní se před Vámi postupně rozvíjel nový a nový svět. Set ukončili hitovkou Hurt a byl čas přeběhnout na LIMP BIZKIT. Troufám si říct, že LIMP BIZKIT zachránili festival před tím, aby to byla naprostá katastrofa.  I když banda okolo charismatického Freda Dursta delší dobu žije ze své minulé slávy, nikterak to nevadí tomu, aby celý festival obrátili vzhůru nohama. Fred Durst je rodilým frontmanem a nepatří jinam než na pódium. Publikum mu zobe z ruky každé slovo a dokáže je přemluvit k čemukoliv. Kapela svůj set rozjela klasikou Rollin´ a pokračovala převážně zažitými vypalovačkami z mileniového alba Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavoured Water.

Limp Bizkit – Gold Cobra

Více než koncert LIMP BIZKIT, to byla směska úryvků coververzí typu Nirvana, Rage Against The Machine, Nine Inch Nails, Metallicy, Slayer a dalších. Wes Borland se s kytarou opravdu narodil a tak jeho psí kusy a naprostý nadhled dodávali koncertu ten opravdový punc originality. Před vyvrcholením koncertu i s kytarou skočil do lidí a odehrál v mosh pitu zbytek skladby Break Stuff. I Fred Durst se nebál nakrmit první řady svým mikrofonem a náležitě nechal několik vyvolených jedinců zaječet do mikrofonu. Bezesporu vrchol celého Aerodromu. Po LIMP BIZKIT už zbýval pouze MACKLEMORE, kterého všichni horlivě očekávali. Jeho vystoupení bych shrnul slovy: bylo fajn ho vidět, ale o nic jste nepřišli.

Budu pevně doufat, že organizátoři se z tohoto ročníku řádně poučili a příští rok bude areál smysluplněji rozložen, bude zde probíhat pravidelný úklid, budou zajištěny základní hygienické potřeby a vše bude dostatečně střeženo. Hlavním bodem ke zlepšení je stoprocentně zvuk. Všechny vystupující kapely by si zasloužily kvalitní zvuk a zázemí pro svou show. Možná by se i většina koncertů, které stály za nic, následně proměnily na světovou show, na kterou budete ještě dlouho vzpomínat. Tak možná příště…