8.6 C
Slovakia
utorok, 22 septembra, 2020
Home Reporty JAZZFESTBRNO 2019 - Spojení básní a experimentů

JAZZFESTBRNO 2019 – Spojení básní a experimentů

autor: Erik Hajtmánek; autor fotografie: Martin Zeman

Je skvělé, že JazzFestBrno nezapomíná ani na výrazné počiny české jazzové scény a zároveň přiváží i nadějné mladé muzikanty, kteří si svou cestu ke slávě teprve dláždí. Právě o tom byl druhý festivalový večer.

Večer druhý – Štěpánka Balcarová Sextet & Małgorzata Hutek (CZ, PL), Theo Croker „Star Nation People“ (US), 16. 3. 2019, Divadlo Husa na provázku, Brno

Štepánka Balcarová, kterou můžete znát hlavně jako leaderku Concept art orchestra vytvořila v roce 2017 album, na kterém najdete zhudebněné básně polského Juliana Tuwima. Vzniklé album s názvem Life and hapiness of Julian Tuwin představili živě na sobotním koncertě a logickým krokem bylo obsadit do kapely i několik polských hudebníků. Čímž vznikla zajímavá fúze dvou sousedních zemí.

Hlavní postavou, kterou Štěpánka pro svůj projekt oslovila, byla polská zpěvačka Malgorzata Hutek. Tyto jazzmanky pojí přátelství, které navázaly při Štěpánčiných studiích v Polsku. Dalšími polskými hosty byli klavírista Nikola Kolodziejczyk a bubeník Grzegorz Maslowski.

Živé hudební provedení básní bylo energické, mělo spád a tah na branku. Aranže dávaly sofistikovaně vyniknout lyrickému zpěvu Malgorzaty. Piano s bicími byly jako jeden organizmus, který se doplňoval s jasnou sdělností kontrabasu Jaromíra Honzáka. Bohatý organický celek byl okořeněný vynikajícími sóly, která však vždy působila ve prospěch celku a nerozbili původní aranžerský záměr skladeb. Jak říká sama Balcarová, skladby mají písničkovou formu. Toho se muzikanti jasně drželi, a i díky tomu je tento projekt otevřený i pro širší publikum, které s jazzem nemá až tak blízký vztah.

Štepánka Balcarová – Źycie moje

Očekávaným umělcem tohoto ročníku byl Theo Croker se svým projektem Star Nation People. Floridský trumpetista za svou dobu na scéně vydal několik alb a sklidil chválu od jazzové kritiky. Českou koncertní premiéru by však asi ani sám Theo nezařadil do složky povedených koncertů. Kvarteto předvedlo hráčsky úctyhodný výkon. Nutno vyzdvihnout sólové improvizace klavíristy Michaela Kinga a kontrabasisty Eric Wheelera, kteří byli zároveň tahounem celého ansámblu. Jako celek však kapela ještě místy pokulhávala. Největší brzdou byl bubeník Michael Ode, který často nevěděl, kdy má přestat hrát a kdy se naopak připojit.

Theo Croker – This Could Be (For The Traveling Soul)

Často to zaskřípalo, právě v momentu, když se kapela snažila vymanit ze sóla zpět do tématu skladby. Ani samotný repertoár nepůsobil celistvě a písně vždy po pár minutách ztratily tah. Mohli bychom tento neduh schovat pod výrazy jako abstraktní, intelektuální hudební projev, ale pohledy publika vysílaly jasné signály, že tomu tak ve skutečnosti zatím není. Kapele chyběla jistá soudružnost, která by celému vyznění dala smysl a uchopitelnost. Netřeba Theo Crokera bez milosti zahodit, své kvality má a každý se na své cestě učí ze svých chyb a posouvá se dále. Jen si říkám, jestli se páni kritici ve svých pozitivních popěvcích na účet Crokera až příliš neukvapili.

Večer tretí – Peter Evans solo (US); Pavel Zlámal & Divergent Connections Orchestra (CZ, SK), 17. 3. 2019, Divadlo Husa na provázku, Brno

Pohodu a klid nedělního dne rázně rozmasíroval třetí festivalový večer. Jak je skoro už tradicí, festival nabízí i okrajovější žánry jazzu. Prostor divadla Husy na provázku se v tento večer proměnil na experimentální hudební laboratoř.

Prvním experimentátorem byl americký trumpetista Peter Evans. Ten ze své trubky loudil zvuky dosud neslyšené. Pokud jste se nechali zvuky jeho trubky unést, vyobrazily se vám místa jako bylo moře, pláž, zpěv racků, hluboká džungle, kde vřískají opice anebo savana, kde si vesele pobroukávali sloni. Následovaly zvuky rušných ulic New Yorku. Vše se najednou přeřvává přes sebe a taxikáři troubí jako o život, aby se posunuli o píď dopředu v nekonečné newyorské zácpě. Evansův sólový recitál byl transcendentním zážitkem, který vás přenesl za oponu hudby a pokud jste soustředěně poslouchali, stala se trubka vaším průvodcem v této neprobádané zemi.

Peter Evans – Mirrors of Infinity

Druhá polovina večera vystřelila na stupnici experimentů ještě o stupeň výše a známý brněnský experimentátor Pavel Zlámal předvedl svůj divergentní pohled na to, jak dirigovat nebo spíše nahodile nedirigovat orchestr. Lidé, ze kterých je ansámbl složen, jsou povětšině profesionální muzikanti, které můžete znát z mnoha dalších brněnských skupin a projektů. I proto je tento orchestr výjimečný.

Přijdou si zde upustit uzdu špičkoví muzikanti, kteří jsou možná často již unaveni ze svého „běžného“ muzicírovaní. Celý koncertní program byl improvizovaný a každý další moment se odrážel od přítomné chvíle a rozpoložení. Pavel Zlámal je svým osobitým humorem i perfektní komik, který si umí udělat srandu jak z ostatních, tak hlavně ze sebe, což je pro tento projekt obzvlášť důležitým prvkem.

Orchestr dostal publikum na svou stranu hned od začátku a ponechával je v neustálém napětí. Všichni nastraženě čekali, co se na pódiu semele. Jakkoliv to bude znít jako klišé, Pavla Zlámala nelze pochválit více, protože dělá svou hudbou přesně to, co je potřeba – povznáší ducha a dává lidem prostor se uvolnit od starostí všedních dní.