Bester Quartet přivezli do pražské žižkovské Akropole osobitou směs jazzu, klezmeru a soudobé komorní hudby. Koncert nabídl pestrý program, v němž se střídaly energické skladby s pomalejšími, atmosférickými pasážemi, a představil také současnou podobu kapely vedené akordeonistou Jarosławem Besterem.
Na Bester Quartet do žižkovské Akropole jsem se těšil hodně. Je to kapela, kterou poslouchám už dlouhé roky, ještě od dob, kdy vystupovala jako Cracow Klezmer Band. Dostal jsem se k ní přes Johna Zorna a jejich interpretace jeho skladeb, ale naplno jsem si ji zamiloval díky debutovému albu De Profundis.
Hlavně jejich verze Ajde Jano mě tehdy úplně dostala. Některé nahrávky člověka provázejí tak dlouho, že už se k nim nevrací jen kvůli hudbě, ale i kvůli všemu, co má s jejich poslechem spojené.
Začátek koncertu mi udělal okamžitě radost. Bester Quartet otevřeli večer nádhernou a mojí velmi oblíbenou skladbou Hope. Lepší úvod bychom si mohli přát stěží. Zároveň mě ale překvapilo, jak moc se mezitím proměnila sestava: z původní čtveřice zůstal v na pódiu jen zakladatel a kapelník, akordeonista Jarosław Bester.
Pro někoho, kdo má kapelu dlouho spojenou s konkrétními muzikanty a nahrávkami, to byl docela nezvyk. Hudebně ovšem současná sestava rozhodně nezklamala.
Celý koncert byl výborně postavený. Rychlejší a výrazněji jazzové skladby se střídaly s pomalejšími, atmosféričtější kusy a večer díky tomu měl vcelku přirozený a vyvážený spád. Po intenzivnějších pasážích přišlo zklidnění, prostor nechat hudbu doznít a soustředit se zase trochu jinak. Právě tohle střídání nálad mi sedělo: program držel pohromadě a přitom se v něm pořád něco měnilo.
Spojení akordeonu, houslí, kontrabasu a bicích s perkusemi má navíc osobitou barvu, která k téhle hudbě skvěle patří. Bester Quartet se pohybují mezi klezmerem, jazzem a komornějším výrazem s lehkostí, kvůli které během poslechu člověk přestane řešit žánrové hranice.
Obrovskou radost mi udělalo také zařazení dvou Zornových skladeb, Rigal a Meholalot, v aranžích pro jejich nástrojovou sestavu. Přes Zorna jsem tuhle kapelu kdysi objevil, takže slyšet jeho hudbu naživo v jejich podání pro mě mělo i osobní význam. A u Meholalot to platilo dvojnásob.
Tu skladbu mám nesmírně rád, především ve verzi Masada String Trio na živém albu 50th Birthday Celebration, Vol. 1, natočeném během koncertních oslav Zornových padesátin.
Houslista Mark Feldman, violoncellista Erik Friedlander a kontrabasista Greg Cohen tam hrají způsobem, který mě nepřestává fascinovat i po mnoha letech. Meholalot je pro mě jednou z těch geniálních skladeb, ke kterým se můžu vracet pořád dokola. A fakt dlouho jsem si přál slyšet ji také naživo.
Když ji tedy Bester Quartet zahráli v závěru koncertu, byl to pro mě vrchol celého večera. Najednou jsem poslouchal na pódiu hudbu, kterou mám roky naposlouchanou z desky, tentokrát v jiné nástrojové podobě. Tohle jsou přesně ty chvíle, kvůli kterým má smysl na koncerty stále chodit.
Jedna věc mi ale vrtala hlavou: jak málo lidí dorazilo. Kapela takových kvalit by si zasloužila mnohem početnější publikum. Nechci z návštěvnosti jediného večera dělat definitivní soud nad českými posluchači, ale přesto to asi dělám., protože to není poprvé.
Jak moc se vlastně zdejší jazzové publikum orientuje v tom, co stojí za pozornost i mimo nejznámější jména? A jakou má chuť vydat se za hudbou, která se nevejde do jedné pohodlné škatulky?
Z Akropole jsem každopádně odcházel nadšený. Bester Quartet odehráli skvělý, promyšlený koncert a závěrečným Meholalot mi splnili jedno dlouholeté posluchačské přání.
