Třetí ročník Pop Messe je za námi. Problémy doprovázející letošní edici donutily organizátory improvizovat. Trable s financováním a následným zamítnutím pořádat festival na starém stadionu zamíchalo značně s kartami. I přes obtíže se event podařilo uskutečnit, i když ne v tak pompézním provedení, jak bylo původně zamýšleno.
Areál se musel smrštit ze stadionu pouze do budovy Bobycentra a bezprostředního okolí. Festivalu to ubralo jistý genius loci, zároveň se vše smrštilo na festival s domáckou atmosférou. Žádná masovka to ve finále nebyla, což je pozitivní.
Zároveň se za Pop Messe uzavírá jedna etapa okolo starého stadionu a po třech ročnících v centru města se festival přesune na Velodrom poblíž brněnského výstaviště. Jistá korelace se starým stadionem za Lužánkami zde zůstane zachována…
Na čtyřech pódiích se ve dvou dnech vystřídalo přes 40 interpretů z 15 zemí. Festival se tak pyšnil světovým hudebním programem. Do světové úrovně bohužel festivalu chyběl kvalitní zvuk jednotlivých vystoupení. Především na hlavním venkovním pódiu a ve velkém sále Bobycentra byl zvuk většiny vystoupení až k neuvěření špatný. Osobně mi to zkazilo dojem z většiny vystupujících, jejichž koncerty by za přítomnosti dobrého zvuku mohly být úplně jiným zážitkem.
Špatný zvuk tak poslal Pop Messe o několik kroků zpět. Asi nejlepší zvuk byl paradoxně na Kabinet Múz stagi, který byl zasazen do devadesátkového disco klubu Bobycentra. Zde mohl návštěvník zažít i nejintimnější spojení s umělci a dojít k jisté hudební katarzi.
Pátečními highlighty byli Gilla band se směsí noisového oparu s tanečními rytmy a následný koncert The Young Fathers dominující stadionovými melodiemi a africkou nespoutaností. Osvěžující zážitek. Zklamáním naopak bylo vystoupení kokoko!, kde se z očekávaných sofistikovaných afrických rytmů vyklubala spíše špatná konžská samohrajka.
Sobotní program na hlavním pódiu otevřeli domácí VDYD. Nikam nespěchající kytarovka s inteligentními texty a osobitým zvukem. Kapela společně funguje mnoho let a na sehranosti to jde poznat. Všichni členové ví, kde je jejich místo a nelezou si vzájemně do zelí. Jak sonicky, tak hráčsky. To značí vyzrálost a nadhled, který přichází se společně odehranými roky.
Zajímavým sobotním úlovkem byli britští Snapped Ankles. Maskovaná čtveřice sázela na vesmírné zvuky a noisové chaos plochy. Spojení šlapající rytmiky s osobitým vokálem jako z pralesa dodal koncertu punc nevídanosti. Škoda jen, že monotónnost skladeb po chvíli nudila.
Dalším anglickým úlovkem byla Sunnbrella. Kapela okolo Davida Žbirky doplněná mladou generací z Londýna. Nebýt nesnesitelně přebasovaného zvuku možná by koncert i za něco stál.
Jason Pierce a jeho Spiritualized byli bezesporu jedním z highlightů festivalu. Rockové složení kapely doplněno vokalistkami nabízelo až gospelový nádech a skladby s typicky bluesovou náladou zasahovaly přímo do srdíčka. Opět však špatný zvuk, který celé vystoupení poslal několik metrů pod zem.
Co se Pop Messe musí nechat je uvolněná přátelská atmosféra, která na větších festivalech často chybí. Radost na tvářích návštěvníků z více či méně náhodných setkání je přidanou hodnotou, pokud pořádáte festival v centru města.
Pop Messe si za tři ročníky v Brně vydobylo stabilní místo a věřím, že s dalšími ročníky bude svou pozici jen upevňovat a postupně se zařadí mezi festivaly evropské úrovně.
